To tehdy ve čtyřicátém pátém...

21. února 2012 v 16:16 | ľAngie
Jeho děd i praděd se narodili právě tam, kde dnes zazněl jeho první křik. Sláva to byla obrovská. Tančilo se, jedlo se, pilo se a nad josefovskými hradbami se snášel soumrak blaženosti. Ba ne, ty brebto. Snad ještě loni, ale letos si ho hned po narození maminka v tichosti přiložila na hruď a zazpívala první ukolébavku. To aby chlapec neplakal. V zápětí jim před domem projely německé tanky a maminka ho přitiskla k srdci ještě těsněji. Ze strachu, aby jí ho snad nevzali. Dostal tehdy jméno Ladislav, po velkých vládcích naší země.
Chlapec se už od mala podobal přesně "trendu" tehdejšího světa. Čupřina z plavých vlásků mu legračně trčela do všech stran a modré oči se koukaly na svět, který ho uchvátil. Když třeba u potoka chytal žábu nebo cvrčky, jindy zas když chodil s otcem chytat ryby a on vždy doufal, že chytí tu největší.
V té době pro něj bylo vše veliké. I ten nejmenší cvrček se mu v dlani proměnil v kobylu. A co pak to léto, když mu bylo rovných šest. Spatřil, zrovínka kousek od baráku, zaparkovaný tank. Pepa a Franta byli tehdy s ním a byli stejně nadšení jako malý Láďa.
Jako ostatní kluci, i oni chtěli být vojáky. Stoupli si do řady a volali: "Aufmarsch und vergleichen". Aby se jim co nejvíce podobali složili si čepici z novin, místo zeleného baretu, a místo zbraně nosili na ramenou klacky. Snad že už je nebavilo to věčné hraní, snad že chtěli býti chvilku dospělými, vlezli do tanku všichni tři. Páni, to byl úžasný svět. Spoustu tlačítek a páček a najednou jako by svět kolem nich neexistoval. Jak dlouho tam byli? Kdo ví. Hodinu či dvě, možná i tři, ale když už slunce začalo ulehat ke spánku a na obloze zůstalo jen pár červánků, vylezli kluci ven a uháněli domů, sic věděli, že dostanou rákoskou pěkných pár přes zadek. Jako první přiběhl domů Láďa, neboť to měl nejblíže a hned spustil jak si hráli v tanku na vojáky.
"A teď si tam budeme chodit hrát každý den," dodal.
Jakmile to dopověděl, přiběhl k němu otec, jindy vážný a mlčenlivý, a malý Ládík dostal takovou po papuli, že jenom zíral. Jeho modré oči se zalily slzami a skrz ně se ptal proč? K tanku se už nikdy nevrátili.
A až když mu padl na hlavu sníh, vyprávěl vzpomínku zasutou velmi hluboko své vnučce.
"Ale dědo, když ti bylo šest, tak už bylo dávno po válce, ne?" Povídá zamyšleně.
"Vážně? Tak to nám to trochu neštymuje, viď."
 

Být sama sebou...

20. února 2012 v 22:13 | ľAngie
Na začátek bych možná měla zdůraznit, že muži jsou už od pravěku lovci-samci a prvořadým úkolem jejich, je ochraňovat nás ženy nemohoucí, slabé a hloupé. My jsme ty, které mají udržovat pomyslné teplo domova. Máme být dokonalé, načinčané, sexu chtivé, a to že to šíleně připomíná utopii je vedlejší - vy chlapi děláte jako by emancipace neexistovala!

Až tohle bude nějaký chlap číst, naprosto nebude souhlasit. Nejspíš taky řekne, že to jsme právě my uzurpátorky, které nenechají chlapa chvíli vydechnout. Ale co my ženy, které jsme samostatné, dekadentní a tvůrčí duše? Ženy, které není jednoduché zabavit a ani s nimi vydržet, a už vůbec není jednoduché zahrávat si s jejich city. Žádáme tak moc, když chceme být chvíli samy sebou?

Na tohle téma mě přivedli muži z mého okolí. SMS zprávy s podtextem citového vydírání mě vedou k naprosté znechucenosti a citové vyprahlosti. Muži, uvědomte si, že pokud se naše klícka zmenší pod únosnou hranici, budeme hledat únik ven. Ani nemrknete okem a my budeme sedět v baru s úplně cizím chlápkem, kterého naprosto nezajímá, kdy půjdeme domů nebo proč ještě není uvařeno.

Netrvá to pak ani půl hodiny a my samy se divíme, jak můžou být ty kalhotky dole tak rychle. Pocity viny? Osamocení nebo prázdnota?? Dostaví se! Samozřejmě až po tom úžasném sexu, při němž nemyslíte na nic jiného, než jak si ho pořádně užít. A najednou je mnohem těžší si představit, co s takovým otrokářem...
Na závěr jen malá rada pro muže. Zkuste někdy zatnout zuby a vydržet své výstřední, trochu emancipovanější ženy, které jsou někdy k nevydržení, ale rozhodně k pomilování :). Koukejte se smířit s tím, že nosíme kalhoty a krátké účesy, dokážeme dělat téměř stejnou práci jako vy a někdy holt máme na výplatní pásce více. A přísahám, že když to uděláte, budete žít šťastně až do smrti.

Ukažte těm svým mrškám svou "lepší" stranu - ať příště mají také o čem přemýšlet.


Kapitán R.U.M.

19. února 2012 v 21:51 | ľAngie
Jednoho krásného nedělního večera, přišel nás navštívit Kapitán z cizí země. Postavil se na svůj sud, tažený věčně na jedné noze, smekl klobouk a prohlásil, že jeho jméno jest R.U.M. Možná, že znáte, toho chlapíka - avšak, dovolte mi porozprávět o úhlu, ze kterého jsem ho poznala já a má milá Kat(e).
Tak tedy tenhle Kapitán - R.U.M., jak sám sebe nazýval, jako by sestoupil z nádherných oblak opojného orgasmu. Vždy když vstoupil do našich těl, rozechvěl nás. Naše ústa se třásla, naše ruce ohmatávaly každý záhyb jeho těla, tep nám bušil ve spáncích, tak divoce... a to vše se dalo přirovnat snad k vrcholnému pojetí extáze, k vrcholnému pojetí šílenství.
Jeho krev se dotýkala našich úst a měnila se v slzy. V slzy, které vyplakal, když se pro nás obětoval. A my nečinně přihlížely - mohly jsme snad tušit v našem bezbřehém zoufalství, že vstoupí-li do nás, již nikdy neotevře své oči? Své oči naplněné krví.
Teď leží tam, na osamělém hřbitově. Na osamělém hřbitově, s náhrobkem beze jména a hrobem z našich vlastních těl.


Na osamělém hřbitově
pod hlínou tlející,
s páskou přes oči
v rakvi tam ležící,
leží náš kapitán.

Morgan se jmenoval
se sudem pod nohou,
žílami proplouval
se samou pohodou,
zahříval nás.

Svou krev zaměnil
v ambrózu lahodnou,
položil život
za chásku nehodnou,
obětoval se!
 


Boj

5. února 2012 v 23:25 | ľAngie
"Řekni mi, co je to dokonalost a já ti řeknu jaká si," řekl kdysi můj přítel. A já mlčela. Mlčím i dnes, protože nejsem s to odpovědět. Bojím se, že nic na světě není dokonalé, v hlavě se mi honí tisíce myšlenek. Krátce a jednoduše vím, že i já, obyčejný studující "otrok" jsem v zajetí vlastního Já. Jsem rukojmí v tomto mlýnském kole, plného zavedených pravidel a příkazů, jak správně vést svůj život. A tehdy se mě prvně zmocnila beznaděj a zoufalství. Jsem jen maso ve stádě volů. Tak moc se bojíme být odlišní, až se nutíme být dokonalé. "Hřebík, který vyčuhuje dostane totiž přes hlavičku."
Zoufalství pochází právě z dokonalosti. Snažíme se být krásné, chytré, hubené, nalíčené, vždy učesané a upravené - a proč? Kdo řekl, že to tak bude? Kdo předurčil naší budoucnost, kdo nás shodil do propasti zoufalství? To muž? To lidské plémě, jež samo postrádá onu složku 12ti extraktů? (Kdo zná film Parfém: Příběh vraha, bude jistě v obraze).
Podívejte se na naše tělo a zeptejte se? Co je to dokonalost? Z hrůzou zjistíte, že takové slovo by správně ani nemělo být v našem slovníku. Ano, je to tak, neexistuje! Žádný náš orgán, sval či kost nefunguje tak, jak si myslíme. Pak zděšeni zjistíte, že to co je dokonalé je lehce nedokonalé.
Trudnomyslnost, stres, zmatek - ZOUFALSTVÍ. To je svět, ve kterém žijeme. To je to, co nás obklopujeme a my se tomu oddáváme, protože jsme ovce, jdoucí jedna za druhou. Není špatné se odlišovat. Nezabývejte se malichernostmi, užívejte každé maličkosti, kterou vám život přichystá - jinak se pak ve stáří ohlédnete za svým životem a zjistíte, že jste se vlastně nestihli ani narodit. A to je potom, čiré zoufalství.


Zoufalství je bolest:

"Bolest nemůžeme vidět,
bolest můžeme jenom cítit."

Duální rozhovor II

6. prosince 2011 v 18:04 | ľAngie |  Středeční večery na slamníku
Opět naše pera vložená na papír, zrobila cosi báječného! Nymfomanka s homosexuální kočikou podruhé...

HK: Víš jak jsme si říkaly
když mířily jsme do dáli
že muži jsou jen drzé plémě
co jen rozsévá své sémě
do hlubin dokonalých bytostí?
Jsou to masa bez kosti!

N: Máš pravdu holka jedna,
chlap je jen bezpáteřní sobec
jsme pro ně jen prázná bedna
však s tím už je konec!!
Já nenechám se napl(e)nit.

HK:Však já jsem již volná!
Chtěla bych říct jako pták,
ale k tomu nejsem svolná,
pták je chlap- a chlapi mají ptáka-
je to bohužel tak...

N: Proč ptákem to nazývají?
Myslíš, že se nerouhají,
když dávaj´ jméno ohavě
co nemá kůži na hlavě?

HK: Myslím, že je to zidealizovaná realita!
Jsou divní - proč mají představy,
že žena jejich šťávou a vínem zpitá,
touží být zlitá od hlavy?
Však víš co tím myslím...

N: Ono je jedno kam to hodí,
naplní bednu - žena rodí,
a ty muka pekelné!
Řve z plných plic- kretéééne!

HK: Což ostatně bude řvát čím dál více,
a až vyčerpá své plíce
přijdou na řadu játra...
Mé tělo již značně chátrá...

N: To bude nedostatkem šumivého bůžka.
Avanti je dobrý pán, ale zlá služka
Však vzpomenu si na chuť příjemnou
hned lámu se zdatně v kolenou...

HK: Ach ano, šumí více než voda v hymně,
avšak musím to popřít takhle divně,
ač piji- je jedno kolik
nejsem kurva alkoholik!
Jenom trošku...

N: "Alko"se staneš rychle a vřele
rychleji než "holik".
Obojí nejsme - do prdele
však nesmíme pít tolik
(ha ha - ty sklapni čerte v hlavě!)

HK: Však nebudem, i když bude zkouškové.
Vystřízlivíme! (Zmlkni Božkove!)
Tobě se mladý brzy ozve
a mě na pivo zas někdo pozve...
(to není tvrdé pití!)

N: Já na starý i mladý seru
teď však na vědomí beru
že v období zkouškovém
budem randit s Božkovem!
Pokud budeš chlemtat pivo jen
vyženu tě na mráz ven!

HK: Oh né, oh né! Jen ty jsi mou paní!
Nemám vůbec myšlenky na s muži spaní.
Tys vešla do mého života
nestojím o žádného kokota...

N: I ty jedna - pravdu díš
vždyť ty sama nejlíp víš
jak láska šíleně bolí -
proto pivo nepovolím!
(Ať si říká kdo chce, co chce -
lepší buchty než vejce).

HK: No - ale když vejce mají buchtičky
to je plusko maličký
ale i tak mne nikdo nelapí.
Nebo snad někdo překvapí?
Ne, asi nejsem na chlapy...

N: Nezapomeň na pikového krále,
to bych pak měla namále
udržet tě doma!
Sodoma gomora- ať zůstane se válet!

Zelená ještěrka

6. prosince 2011 v 17:51 | ľAngie
Zelená ještěrka

Povím Vám krátkou pohádku,
povídač nejsem dobrý,
o jednom malozvířátku,
však velebit můžu i obry.

Byla i nebyla to ještěrka,
co vím však opravdu jistě -
nález? Od přírody hysterka,
má to napsáno v rodlistě!

Její nonšikovné tělo plné plechu,
už při prvním železném svozu,
lépe to asi popsat nedovedu,
bylo pátým volem u vozu.

Její barva zelená kdysi,
byla špatně snášená,
všechen kov už ožraly korodkrysy,
jejich tíhou byla drcená.

Kdybych však svůj názor vyslovit měla
a tím možná do živého budu tít,
své ostrodrápky používat neuměla,
kalich hořkosti ze sudu bude pít.

Holka to však byla statečná,
těch hloupostí co vyzkoušela,
pro nudnochvilky společnice báječná,
mezi námi drobná paralela.

O jejím životě psát si troufám,
pisatel nejsem dobrý,
dokud však dokáže blbnout - doufám,
že velebit můžu i obry!

Kam s tím? Tedy kam se školným?

6. listopadu 2011 v 21:40 | ľAngie
Cálovat či ne? Toť otázka, jež hýbe českými vodami. Poslední dobou všichni významní i nevýznamní mluví o zavedení školném na vysokých školách. No a proč bychom se tomu měli bránit? Vždyť každému smrtelníkovi je jasné, že ať už budeme zvonit klíči na náměstí třeba i tisíc hodin, nedovoláme se spravedlnosti. Nakonec nejlepším způsobem je podvolit se!
Nejvíc mě ovšem pobavilo, srovnávání nás s nejmocnějšími univerzitami Evropy. No jo, vždyť ono je úplně jedno, že vzdělání na tamějších univerzitách není namlich totéž jako u nás. Že jejich vzdělání má většinou nějaké uplatnění, za to my budeme rádi, když seženeme pěkné místo u pásové výroby.
Ještě mě tak napadá, kam vlastně ty peníze půjdou? Opravdu věřím tomu, že je politici nacpou do škol? Nepřipadá vám, jakoby si zase začali stěžovat na své platy? Ona se vždycky hodí nějaká ta koruna navíc! Kdyby tak ty hlavy skopový chtěli ubrat sobě. Není tajemstvím, že si žijí jako prasata v žitě a kdyby mohli tak si nechají utřít i… nos od rýmy. Žádná věda by nebyla, kdyby si jeden měsíc odpustili platy - hned by viděli jak státní schodek mizí!
No nakonec mě napadá, že by to vlastně pro ty bohatý mohla být výhoda. Ono je vždycky lepší, když si i průměrní čtyřkaři, dokáží prodloužit prázdniny.

Duální rozhovor

26. října 2011 v 21:10 | ľAngie |  Středeční večery na slamníku
Byl pozdní večer... poezie čas. A tu se zrodil v hlavě plán... ha ha, homosexuální kočička a nymfomanka vám představují:

Večery poezie

N: Opět poezie!
HK: Nic jiného jej nezajímá - prostě pro to žije!
N: Být živ poezií není smyslem mého života. NUDA!
HK: Pro někoho je to čtení, pro někoho robota! RUDÁ! Rudá je má tvář, nad vlasy mám svatozář.
N: Rána pod pás. Změňme téma... co náš dobrodárce, náš vetchý stařeček. Oh, srdce se mi tetelí.

HK: Tvé nadšení pro poezii opadá?
Tak dej si ruma!
Co jiného dělat, když máme čas?
Vykládá o básních to samé zas.

N: Na bolavé nervy je nejlepší rum,
hlava se točí, oči se kroutí,
v uších ti zní jen mořský šum.
A pak si ho nekup.

HK: Mé srdce se rmoutí!
Co když se nám ucpou žíly?
Nemysleme na něj, pořád bychom pily.
Chceme potkat absinthové víly?

N: Absinth není nic pro naše mlsné krky,
i když to jsou jen plky,
že IQ po něm klesá.
Vždyť ono to je jedno,
nad čím naše srdce plesá.

HK: Srdce? Ještě, že tak!
Jen si pomysli, na co myslí pták?
Má nemravná ruka zase kreslí nahé děvy,
co mám na mysli? Intimní zpěvy?

N: Ó, Sapfó, ty křídloruká Sapfó,
jak chápu tvé zpěvy intimní.
I já bych kreslila děvy lepé,
byly by jako oheň a led...
Však kreslit neumím, doprdele!

HK: Já myslím, že by ti to šlo skvěle,
vždyť ženské jsou jako boží díla,
je jedno jestli je korpulentní nebo něžná víla,
každá má své kouzlo.
Kam zas to naše téma zklouzlo?

N: Neměly bychom se spíše o mužích baviti?
To téma velmi ožehavé je,
ale co - já chci dneska slaviti,
vždyť nám přeci o pravdu jde!
A pravdou je, že tělo ženské zajímavější JE!

HK: A nebýt jiných stvoření,
co dávají do pekla koření,
řekla bych, že není nad ženskou mysl,
avšak jeden pohled na Lídu a můj názor zkysl.

N: Pravda jest, že za námi 2-3-4 slepice sedí,
na naše záda hledí,
co ony kurva vědí, co skutečný život je?
Jooo s nima? Jen galeje...

HK: Myslíš, že jejich oči plné jedu,
lépe je asi popsat nedovedu,
zahlédly mé obnažené kresby?
Co když si pořád myslí, že jsme lesby?

N: Tím bych se příliš netrápila
a pak - copak by nás pravda nezabila?
Vždyť i hluchý a slepý dávno ví,
že mrtvé oči Sapfó o nás tajně sní.

HK: Pravda, vždyť kdo jsou muži?
Pořád jenom visí,
jsou jako lačné krysy,
když erotika je vzpruží,
necudná prasata...

N: Ou, má mysl právě zklouzla,
na to, jaká s tím umí koula.
Nahoru, dolů, doprava, doleva...
Proč ženy nemají takové věcičky,
s kterými si můžem hrát?
O tom si nechám asi...

Stylistické cover verze

4. října 2011 v 17:08 | ľAngie
Při jednom večerním posezení u skleničky šampáňa se svou spolubydlící, zrodil se v naší hlavě plán, jak parádně se vyřádit na stylistckých cover verzích. Nutno říct, že původním nápad se nezrodil v naší hlavě, ale výsledek měl být zřejmě jiný :D

Originální text:
V posledních dnech na mě útočí ze všech stran jedno jméno. Margarita. Margarita. Margarita. Mně osobně se to jméno nelíbí. Ovšem všechny bulvární plátky v této zemi se usmyslely, že se na něj musím dennodenně dívat a slých ho ze všech stra. Kdyby někdo nevěděl, přesně tak hodlá Jiří Paroubek pojmenovat svou dceru. Já si nestěžuji, ať si své dítě pojmenuje třeba Mojito, ale mě to absolutně nezajímá.
Ale! Není to náhodou jen dobře promyšlená a bezplatná předvolební kampaň? Vlastně není! Vždyť zásluhou pana Paroubka jsou volby v naší zemi odloženy na neurčito.
A tak alespoň bude moci žít jeho miminko pár měsíců v klidu, klidně i se jménem Mojito.

Vančurovský styl:
Vyprávěti budu Vám, milý čtenáři, o událostech jež ovlivňují celou zemi naši. To troufalé jméno, jež zní mi v uších jako kovadlina, nese se krajem jako zápach shnilého masa - Margarita. Toť ještě jednou zopakuji, aby jste milý čtenáři uvěřili, ano Margarita. I jméno toto, jak by řekl kritik, připomíná mi spíše kvasivý mok. Byl bych ze své pusy nevypustil ani páry, však co je mi po tom, i kdyby to pachole Mojito pojmenovali, ale v mé mysli zrodila se myšlenka více než šílená! Co když tento počin nenásilnou propagandou býti má? Já však tomu nevěřím ani zbla, vždyť onen velký pán zasloužil se o odložení zbytečného volení. Toť býti má velmi dobrá zpráva pro to dítko, jež může klidně žíti i s tak symoblickým jménem, jako je Mojito.

Čapkův styl:
Je to už několik dlouhých dní, kdy ze všech prapodivných stran, útočí na mě zpráva o ještě prapodivnějším name Margarita. Margarita a ještě jednou Margarita - už jen to jméno nezní v mých uších líbivě. Zato lidem bez špetky sebeúcty, bulvárních plátků nevyjímaje, ani vašnosty Paroubka se tento názor netýká, neboť právě on hodlá takto smysluplně pojmenovat svou nenarozenou dceru. Né že bych si stěžoval, toho se u mě nedočkáte, ať si svůj plod lásky pojmenuje třebas Mojito - to je mi volného rázu. Ale! Třebas jen to dobře mířená, ničím nekontrolovatelná, či anarchistická předvolební propaganda! Anebo ne? Vždyť za to může právě náš milý vašnosta, žes v naší drahé matičce zemi jsouc volby neodkladně odloženy! Tak alespoň ta malá, to miminko, ten uzlíček lásky, to děvčátko narozené do těžké doby, může v klidu spočinou na prsou otce, jež by byl mohl pojemovat své dítě třebas i Cuba Libre.

Kam dál