Únor 2012

To tehdy ve čtyřicátém pátém...

21. února 2012 v 16:16 | ľAngie
Jeho děd i praděd se narodili právě tam, kde dnes zazněl jeho první křik. Sláva to byla obrovská. Tančilo se, jedlo se, pilo se a nad josefovskými hradbami se snášel soumrak blaženosti. Ba ne, ty brebto. Snad ještě loni, ale letos si ho hned po narození maminka v tichosti přiložila na hruď a zazpívala první ukolébavku. To aby chlapec neplakal. V zápětí jim před domem projely německé tanky a maminka ho přitiskla k srdci ještě těsněji. Ze strachu, aby jí ho snad nevzali. Dostal tehdy jméno Ladislav, po velkých vládcích naší země.
Chlapec se už od mala podobal přesně "trendu" tehdejšího světa. Čupřina z plavých vlásků mu legračně trčela do všech stran a modré oči se koukaly na svět, který ho uchvátil. Když třeba u potoka chytal žábu nebo cvrčky, jindy zas když chodil s otcem chytat ryby a on vždy doufal, že chytí tu největší.
V té době pro něj bylo vše veliké. I ten nejmenší cvrček se mu v dlani proměnil v kobylu. A co pak to léto, když mu bylo rovných šest. Spatřil, zrovínka kousek od baráku, zaparkovaný tank. Pepa a Franta byli tehdy s ním a byli stejně nadšení jako malý Láďa.
Jako ostatní kluci, i oni chtěli být vojáky. Stoupli si do řady a volali: "Aufmarsch und vergleichen". Aby se jim co nejvíce podobali složili si čepici z novin, místo zeleného baretu, a místo zbraně nosili na ramenou klacky. Snad že už je nebavilo to věčné hraní, snad že chtěli býti chvilku dospělými, vlezli do tanku všichni tři. Páni, to byl úžasný svět. Spoustu tlačítek a páček a najednou jako by svět kolem nich neexistoval. Jak dlouho tam byli? Kdo ví. Hodinu či dvě, možná i tři, ale když už slunce začalo ulehat ke spánku a na obloze zůstalo jen pár červánků, vylezli kluci ven a uháněli domů, sic věděli, že dostanou rákoskou pěkných pár přes zadek. Jako první přiběhl domů Láďa, neboť to měl nejblíže a hned spustil jak si hráli v tanku na vojáky.
"A teď si tam budeme chodit hrát každý den," dodal.
Jakmile to dopověděl, přiběhl k němu otec, jindy vážný a mlčenlivý, a malý Ládík dostal takovou po papuli, že jenom zíral. Jeho modré oči se zalily slzami a skrz ně se ptal proč? K tanku se už nikdy nevrátili.
A až když mu padl na hlavu sníh, vyprávěl vzpomínku zasutou velmi hluboko své vnučce.
"Ale dědo, když ti bylo šest, tak už bylo dávno po válce, ne?" Povídá zamyšleně.
"Vážně? Tak to nám to trochu neštymuje, viď."

Být sama sebou...

20. února 2012 v 22:13 | ľAngie
Na začátek bych možná měla zdůraznit, že muži jsou už od pravěku lovci-samci a prvořadým úkolem jejich, je ochraňovat nás ženy nemohoucí, slabé a hloupé. My jsme ty, které mají udržovat pomyslné teplo domova. Máme být dokonalé, načinčané, sexu chtivé, a to že to šíleně připomíná utopii je vedlejší - vy chlapi děláte jako by emancipace neexistovala!

Až tohle bude nějaký chlap číst, naprosto nebude souhlasit. Nejspíš taky řekne, že to jsme právě my uzurpátorky, které nenechají chlapa chvíli vydechnout. Ale co my ženy, které jsme samostatné, dekadentní a tvůrčí duše? Ženy, které není jednoduché zabavit a ani s nimi vydržet, a už vůbec není jednoduché zahrávat si s jejich city. Žádáme tak moc, když chceme být chvíli samy sebou?

Na tohle téma mě přivedli muži z mého okolí. SMS zprávy s podtextem citového vydírání mě vedou k naprosté znechucenosti a citové vyprahlosti. Muži, uvědomte si, že pokud se naše klícka zmenší pod únosnou hranici, budeme hledat únik ven. Ani nemrknete okem a my budeme sedět v baru s úplně cizím chlápkem, kterého naprosto nezajímá, kdy půjdeme domů nebo proč ještě není uvařeno.

Netrvá to pak ani půl hodiny a my samy se divíme, jak můžou být ty kalhotky dole tak rychle. Pocity viny? Osamocení nebo prázdnota?? Dostaví se! Samozřejmě až po tom úžasném sexu, při němž nemyslíte na nic jiného, než jak si ho pořádně užít. A najednou je mnohem těžší si představit, co s takovým otrokářem...
Na závěr jen malá rada pro muže. Zkuste někdy zatnout zuby a vydržet své výstřední, trochu emancipovanější ženy, které jsou někdy k nevydržení, ale rozhodně k pomilování :). Koukejte se smířit s tím, že nosíme kalhoty a krátké účesy, dokážeme dělat téměř stejnou práci jako vy a někdy holt máme na výplatní pásce více. A přísahám, že když to uděláte, budete žít šťastně až do smrti.

Ukažte těm svým mrškám svou "lepší" stranu - ať příště mají také o čem přemýšlet.


Kapitán R.U.M.

19. února 2012 v 21:51 | ľAngie
Jednoho krásného nedělního večera, přišel nás navštívit Kapitán z cizí země. Postavil se na svůj sud, tažený věčně na jedné noze, smekl klobouk a prohlásil, že jeho jméno jest R.U.M. Možná, že znáte, toho chlapíka - avšak, dovolte mi porozprávět o úhlu, ze kterého jsem ho poznala já a má milá Kat(e).
Tak tedy tenhle Kapitán - R.U.M., jak sám sebe nazýval, jako by sestoupil z nádherných oblak opojného orgasmu. Vždy když vstoupil do našich těl, rozechvěl nás. Naše ústa se třásla, naše ruce ohmatávaly každý záhyb jeho těla, tep nám bušil ve spáncích, tak divoce... a to vše se dalo přirovnat snad k vrcholnému pojetí extáze, k vrcholnému pojetí šílenství.
Jeho krev se dotýkala našich úst a měnila se v slzy. V slzy, které vyplakal, když se pro nás obětoval. A my nečinně přihlížely - mohly jsme snad tušit v našem bezbřehém zoufalství, že vstoupí-li do nás, již nikdy neotevře své oči? Své oči naplněné krví.
Teď leží tam, na osamělém hřbitově. Na osamělém hřbitově, s náhrobkem beze jména a hrobem z našich vlastních těl.


Na osamělém hřbitově
pod hlínou tlející,
s páskou přes oči
v rakvi tam ležící,
leží náš kapitán.

Morgan se jmenoval
se sudem pod nohou,
žílami proplouval
se samou pohodou,
zahříval nás.

Svou krev zaměnil
v ambrózu lahodnou,
položil život
za chásku nehodnou,
obětoval se!

Boj

5. února 2012 v 23:25 | ľAngie
"Řekni mi, co je to dokonalost a já ti řeknu jaká si," řekl kdysi můj přítel. A já mlčela. Mlčím i dnes, protože nejsem s to odpovědět. Bojím se, že nic na světě není dokonalé, v hlavě se mi honí tisíce myšlenek. Krátce a jednoduše vím, že i já, obyčejný studující "otrok" jsem v zajetí vlastního Já. Jsem rukojmí v tomto mlýnském kole, plného zavedených pravidel a příkazů, jak správně vést svůj život. A tehdy se mě prvně zmocnila beznaděj a zoufalství. Jsem jen maso ve stádě volů. Tak moc se bojíme být odlišní, až se nutíme být dokonalé. "Hřebík, který vyčuhuje dostane totiž přes hlavičku."
Zoufalství pochází právě z dokonalosti. Snažíme se být krásné, chytré, hubené, nalíčené, vždy učesané a upravené - a proč? Kdo řekl, že to tak bude? Kdo předurčil naší budoucnost, kdo nás shodil do propasti zoufalství? To muž? To lidské plémě, jež samo postrádá onu složku 12ti extraktů? (Kdo zná film Parfém: Příběh vraha, bude jistě v obraze).
Podívejte se na naše tělo a zeptejte se? Co je to dokonalost? Z hrůzou zjistíte, že takové slovo by správně ani nemělo být v našem slovníku. Ano, je to tak, neexistuje! Žádný náš orgán, sval či kost nefunguje tak, jak si myslíme. Pak zděšeni zjistíte, že to co je dokonalé je lehce nedokonalé.
Trudnomyslnost, stres, zmatek - ZOUFALSTVÍ. To je svět, ve kterém žijeme. To je to, co nás obklopujeme a my se tomu oddáváme, protože jsme ovce, jdoucí jedna za druhou. Není špatné se odlišovat. Nezabývejte se malichernostmi, užívejte každé maličkosti, kterou vám život přichystá - jinak se pak ve stáří ohlédnete za svým životem a zjistíte, že jste se vlastně nestihli ani narodit. A to je potom, čiré zoufalství.


Zoufalství je bolest:

"Bolest nemůžeme vidět,
bolest můžeme jenom cítit."