To tehdy ve čtyřicátém pátém...

21. února 2012 v 16:16 | ľAngie
Jeho děd i praděd se narodili právě tam, kde dnes zazněl jeho první křik. Sláva to byla obrovská. Tančilo se, jedlo se, pilo se a nad josefovskými hradbami se snášel soumrak blaženosti. Ba ne, ty brebto. Snad ještě loni, ale letos si ho hned po narození maminka v tichosti přiložila na hruď a zazpívala první ukolébavku. To aby chlapec neplakal. V zápětí jim před domem projely německé tanky a maminka ho přitiskla k srdci ještě těsněji. Ze strachu, aby jí ho snad nevzali. Dostal tehdy jméno Ladislav, po velkých vládcích naší země.
Chlapec se už od mala podobal přesně "trendu" tehdejšího světa. Čupřina z plavých vlásků mu legračně trčela do všech stran a modré oči se koukaly na svět, který ho uchvátil. Když třeba u potoka chytal žábu nebo cvrčky, jindy zas když chodil s otcem chytat ryby a on vždy doufal, že chytí tu největší.
V té době pro něj bylo vše veliké. I ten nejmenší cvrček se mu v dlani proměnil v kobylu. A co pak to léto, když mu bylo rovných šest. Spatřil, zrovínka kousek od baráku, zaparkovaný tank. Pepa a Franta byli tehdy s ním a byli stejně nadšení jako malý Láďa.
Jako ostatní kluci, i oni chtěli být vojáky. Stoupli si do řady a volali: "Aufmarsch und vergleichen". Aby se jim co nejvíce podobali složili si čepici z novin, místo zeleného baretu, a místo zbraně nosili na ramenou klacky. Snad že už je nebavilo to věčné hraní, snad že chtěli býti chvilku dospělými, vlezli do tanku všichni tři. Páni, to byl úžasný svět. Spoustu tlačítek a páček a najednou jako by svět kolem nich neexistoval. Jak dlouho tam byli? Kdo ví. Hodinu či dvě, možná i tři, ale když už slunce začalo ulehat ke spánku a na obloze zůstalo jen pár červánků, vylezli kluci ven a uháněli domů, sic věděli, že dostanou rákoskou pěkných pár přes zadek. Jako první přiběhl domů Láďa, neboť to měl nejblíže a hned spustil jak si hráli v tanku na vojáky.
"A teď si tam budeme chodit hrát každý den," dodal.
Jakmile to dopověděl, přiběhl k němu otec, jindy vážný a mlčenlivý, a malý Ládík dostal takovou po papuli, že jenom zíral. Jeho modré oči se zalily slzami a skrz ně se ptal proč? K tanku se už nikdy nevrátili.
A až když mu padl na hlavu sníh, vyprávěl vzpomínku zasutou velmi hluboko své vnučce.
"Ale dědo, když ti bylo šest, tak už bylo dávno po válce, ne?" Povídá zamyšleně.
"Vážně? Tak to nám to trochu neštymuje, viď."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama